Nepocházel jsem z žádné chudé rodiny. Měli jsme dům i se studnou, jedli jsme každý druhý den a myli jsme se dokonce třikrát do roka. S oblečením jsme to měli taky dobře vymyšlené. Po otci a matce ho dostal vždy strýc, poté mých starších sedm bratrů a teta. A po tetě jsem přišel na řadu já. Většinou každé sudé vánoce jsem našel pod ozdobenou stojací lampou něco nového na sebe.

Letos jsem poprosil, zda bych se místo tolik let očekávaných rukavic nemohl svést raději autobusem. Byl to totiž můj dlouholetý sen. U otce tato prosba vyvolala značné pochybnosti, jelikož on ve svém životě autobus dosud nepotřeboval a nechápal, jak jsem na tento výmysl moderní doby vůbec přišel. Cestu z postele na záchod, ke stolu a zpět do postele zvládal pěšky. No, a máma mi vysvětlovala, že autobus je drahý, tudíž nepotřebný. Ale asi jsem v ní vzbudil lítost a našla mi brigádu, abych si mohl na cestu sám vydělat. Za 40 Kč na den jsem šel do parku sbírat listí a odhrnovat sníh. S tím sněhem jsem problémy neměl, jelikož bylo jaro, ale kvůli listí jsem spadl třikrát ze stromu. Po prvním dni mi vedoucí uklízecí skupiny oznámil, že již zítra chodit nemusím. Byl jsem na sebe hrdý a můj cíl se pomalu přibližoval.

Ano, pomalu se blížil onen slavný a tolik očekávaný den. Jasně se mi to vybavovalo. Nastoupím po rozvinutém červeném koberečku, řidič se uctivě ukloní, pozdraví, já si řeknu, co bych chtěl cestou zažít a už se jen uvelebím do molitanové sedačky a nechám se unášet zážitky.

Jednoho krásného rána jsem se probudil a věděl jsem, že tento den je mým velkým dnem s velkými zážitky. Sluníčko se právě škrábalo na modrou oblohu a já už přes rosou postřenou trávu utíkal k nejbližší zastávce autobusu. Prvních patnáct kilometrů se mi běželo celkem klidně, ale pak mi začaly docházet síly a zbytek jsem jen došel. Nakonec jsem však dorazil. Akorát jeden autobus přijížděl. Motor si spokojeně vrněl a dveře se s odfouknutím rozevřeli jak královská brána přímo přede mnou. Bylo to úchvatné, okouzlující a nezapomenutelné. Stál jsem tam a zíral jak velbloud na sněhuláka.

„Tak jedeš, nebo ne?!“, ozvalo se zevnitř. „Anóó“, vyhrkl jsem nadšeně ze sebe. „No tak pohni kostrou, mladej!!!… Kam to bude?“. „Co nejdál!!!“, řekl jsem a ukázal svých 40 Kč. Řidič se na mne díval trochu divným pohledem a mne bylo jasné, že asi závidí tolik peněz. Chtěl jsem na poslední chvíli nějaké ještě schovat, když na mě řidič promluvil: „Tak hele mladej, nevím, kam potřebuješ, ale tyhle drobáky ti stačej tak maximálně do Hradce“. „Do Hradce!“, vykřikl jsem nadšeně. Vždyť tam byl jednou táta a každý měsíc nám o tom vypráví. Už to znám nazpaměť. A teď to zažiji sám. Cítil jsem se jako král. „Tak mladej dáš mi ty čtyři pětky, nebo ne?!“. Zaplatil jsem a odebral se hledat své královské lože. Cesta bylo úchvatná. Okolní krajina se míhala kolem nás ještě rychleji, než když jedu na našem rodinném vypůjčeném kole.

Vedle mne přes uličku seděli dva starší kluci, kteří si ukazovali na mojí jednu botu. Na požádání jsem jim vysvětlil, že tu druhou má bratr, jelikož byl vybrán, že půjde do kostela, tak aby nedělal naší rodině ostudu. Na důkaz pochopení se na sebe usmáli. Náhle jeden z kluků zařval: „Ty vole, to je bouračka, co?“. A nato všichni vyskočili z míst a nahrnuli se na stranu, jež kluk ukazoval. U toho jsem nesměl chybět. Ale marně jsem se snažil vyšplhat přes hlavy cestujících. „To jsou ale blbý fóry“, „To je dneska mládež'“, „… lumpové, oni si myslí, že jim na to vždycky skočíme a půjdeme se koukat přes uličku!“, komentovali událost lidé, jenž opouštěli otráveně přední řady diváků, a mne došlo, že zde k vidění asi nic není.

Cesta se uchýlila ke konci. To, že už jsem v Hradci jsem poznal nejen z otcovo povídání, ale také jsem tak usoudil, když se mě sám pan řidič jal vykopávat z autobusu. Rozloučil jsem se tedy, zamával a chtě nechtě musel domů. Cestu zpět jsem musel jít celou pěšky. Jelikož jsem cestu moc neznal, trvala mi trochu déle. A když se mě doma ptali, kde jsem byl celý týden, hrdě jsem vyprávěl o své první jízdě autobusem.

Chceš si přečíst další povídky? Celkem 55 jich je v této knize:

Jsi 989. čtenář tohoto článku. Díky.


Jak bude reklama vypadat?
-
Kup si reklamu navždy pod tímto článkem jen za 30 Kč
Zobrazit formulář pro nákup
Categories: Povídky

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

Related Posts

Povídky

Povídka: Na prkna co znamenají svět

Znal jsem jednu holku. Jmenovala se Anastásie. Já ji však stále říkal Ano, jelikož mi dělalo problémy vyslovit celé její jméno. Ani nevím, čím mě tak přitahovala – možná tím protikladem. Byla totiž inteligentní. Až Read more…