Ráno jsem se probudil opět naprostou zimou. Takovéto počasí svět nepamatuje snad od dob mamutů. A ke všemu si v teplárně stávkují kvůli platům. Hrůza, ale mě nezbývá stejně nic jiného, než vstát z postele a vyrazit jako každý den do práce. Setřásl jsem z peřin jinovatku, zapalovačem rozmrazil zledovatělé brýle a svlékl pyžamo. Tento rituál mi denně zabere minimálně dvacet minut. To víte dvoje tepláky, kamaše, čtvery fusekle, nějaké mikiny, trička, zimní bunda, rukavice, čepice a pod tím vším neprodyšný neoprén a vložky s křidélky, abych byl v suchu a bezpečí. Poté mě čeká cesta do koupelny, kde se jak na potvoru pokaždé rozplácnu na zledovatělých dlaždičkách. Po tomto protažení ještě jen tak z principu zkusím otočit kohoutkem, zda-li již neteče voda. Neteče. Na záchodě už se mi nějak hromadí přebytky, jelikož zamrzla veškerá voda, tudíž nefunguje ani splachování. Ale mě nezbývalo stejně nic jiného než zase přihodit na zmrzlou hromádku. V kuchyni jsem odloupnul opět ten největší krápník od stropu, abych si mohl uvařit kafe. K snídani jsem měl jako obvykle marmeládovou dřeň, poté si obul brusle a vyrazil do práce.

Výtah nám v činžáku nefunguje a tak jsem zase musel po schodech. Ve čtvrtém patře jsem po cestě pozdravil paní Krompáčovou, která jako každý den nevybrala zatáčku a rozplácla se o zeď i se saněmi. Je mi jí líto. Taky mi je líto, že nikdy před ní nedokážu zabrzdit, a tak se válíme do přízemí oba. Dost často ještě ve třetím patře přibereme paní Sedláčkovou, která se šplhá nahoru po zábradlí z noční směny. Když jsme v chuchvalci vylétli na chodník, srazili jsme ještě jednoho lyžaře, a když jsme se rozmotali a posbírali své věci, všichni jsme si zanadávali na počasí a na teplárnu. Poté, co jsme se rozešli, já ještě chvíli zůstal stát na ulici a pozoroval děj kolem sebe. Připadalo mi legrační vidět marně se snažící autobus zabrzdit, jenž svými kličkami mezi auty připomínal Jágra s hokejkou. Protihráči však byli silní. Do cesty se postavil kamion, který stejně proti autobusu neuspěl. Dostal takový bodyček, že vlítl až k divákům. To však nemůže zůstat bez potrestání. Rozhodčí v modré uniformě zapískal a bruslil k řidiči. Vypadá to na osobní trest, ale mě to dál již nezajímalo. Chvátal jsem ještě do obchodu pro svačinu. V současné době nefunguje nic tak dobře jako chladicí boxy na potraviny. Takhle vychlazené pivo jsem už dlouho neměl. Rozbil jsem tu skleněnou láhev a celou cestu do práce lízal svůj pivní nanuk. Po cestě jsem ještě potkal eskymáka, který si objednával stěhovací vůz, že prý se sem přesídlí s celou rodinou i s vybaveným iglú.

V práci bylo vše, tak jak má být. Letlampou jsem si rozmrazil zámek od kanceláře a poté jsem našel na stole dopis. Nebyl to jen tak obyčejný dopis, byl přímo z ministerstva. Celý nedočkavý jsem ho rampouchem otevřel. Hurá! Zvýší mi plat. Už nebudu muset stávkovat a při tom takhle nechutně mrznout, už zase můžu rozmrazit podřízený a zase spustit topení po celém městě. To to ale trvalo. Už jsem myslel, že tu zimu nepřežiji.

Chceš si přečíst další povídky? Celkem 55 jich je v této knize:

Jsi 1417. čtenář tohoto článku. Díky.


Jak bude reklama vypadat?
-
Kup si reklamu navždy pod tímto článkem jen za 30 Kč
Zobrazit formulář pro nákup
Categories: Povídky

1 Comment

das · 25.9.2018 at 11:31

Vtipné, ale chtělo by to poctivou redakční práci – stylistika, opakování slov apod.
A naučit se členit odstavce.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

Related Posts

Povídky

Povídka: Všude dobře, doma nejlíp

V mých vzpomínkách se drápkem zasekl jeden zážitek. Bylo to několik měsíců po revoluci, co náš svět otevřel hranice ostatnímu světu a s tím se otevřela příležitost nejen pro utíkání, pašování, tunelování, ale také cestování. Read more…

Povídky

Povídka: Moje první jízda autobusem

Nepocházel jsem z žádné chudé rodiny. Měli jsme dům i se studnou, jedli jsme každý druhý den a myli jsme se dokonce třikrát do roka. S oblečením jsme to měli taky dobře vymyšlené. Po otci Read more…

Povídky

Povídka: Na prkna co znamenají svět

Znal jsem jednu holku. Jmenovala se Anastásie. Já ji však stále říkal Ano, jelikož mi dělalo problémy vyslovit celé její jméno. Ani nevím, čím mě tak přitahovala – možná tím protikladem. Byla totiž inteligentní. Až Read more…