Automobilová hvězda

Již od mládí jsem měl sklony stát se slavným automobilovým závodníkem a objevovat se na poutačích i plakátech. A od narození jsem ke svému cíli vše směroval. Mé závodnické začátky byly v kočáře, poté jsem se již sám proháněl s čtyřkolovým chodítkem a honil holuby, jež posedávali na cestě. I tak hloupé zvíře, jako je holub, dokázalo ocenit můj řidičský um a sotva zaregistrovalo, jak se k němu přibližuji, začalo mávat křídly a snažilo se mi tleskat.

Na určitou slávu jsem byl zvyklý i u lidí. Pamatuji jak děda vítězoslavně rozhazoval rukama, když zřel, jak profesionálně umím jezdit po záhonech. Nebo jak matka závistivě rudla, když mě vidívala projíždět skrze pokoje, až porcelánové talíře po prababičce padaly. Takový já měl talent.

Důležitým mezníkem mého života bylo moje první auto. Toto auto mi vyrobil děda, jelikož byl zdatný a nápaditý truhlář a navíc chtěl mít, jak říkal, ode mě pokoj. Auto bylo trvale umístěno ve sklepě. Skladba byla geniálně vychytralá. Nosnou karoserii tvořil dřevěný stůl vzhůru nohama, uvnitř byl decentně zrezivělý kýbl jako sedačka a na násadě od koštěte byl přibitý starý dřevěný talíř. Mezi nadstandardní vybavení patřil budík, nefunkční houkačka, kuličkové počítadlo, což dodnes nevím co vlastně představovalo, a baterka – prý abych nebyl celé dny ve sklepě sám tak po tmě. Za ty celé dny a noci jsem s autem srostl a to téměř doslova a netřeba snad zdůrazňovat, že můj talent stále rostl.

Roky ubíhaly a já postupně dospěl. Když mi bylo dvacet let, tak mi rodiče jako dárek na důkaz mé dospělosti věnovali opravdové jezdící auto. Bylo šlapací, tudíž nepostrádalo pedály. Musím přiznat, že naučit se ovládat tak složitý stroj nebylo vůbec snadné, vyžadovalo to nutnou dávku odpovědnosti, vyspělosti a talentu, čehož si myslím, že jsem měl nadbytek. Ve vší skromnosti, zvládl jsem to na výbornou. Během jediného roku jsem se naučil ovládat volant a necelých deset měsíců trvalo, abych to zvládl i při jízdě. Jezdil jsem všude, po celém dvorku a někdy mě dokonce vzali rodiče i za vrátka. Je pravdou, že jsem byl přivázán na špagátku, ale to mě nikterak neokrádalo o mé šťastné chvíle. Hrdě jsem špulil pysky a cenil zuby na kolemjdoucí, jenž se za mnou otáčeli, a jen stěží udržoval za mohutnými brýlemi slzy dojetí. K mému image automobilového závodníka značně přispívala stará hokejová výzbroj a již skoro historická, tankistická kukla po pradědovi.

Roky ubíhaly a jak jsem tak postupně získával zkušenosti a rovnováhu, stalo se, že mě začali pouštět ven i bez dozoru. Jelikož mám po dědečkovi hlavu napěchovanou nápady, sám jsem si automobil zmodernizoval. Moderní otuningovaný vzhled dodávala komínová roura a ocelové vidle. Na místo světlometů jsem používal voskové svíčky a klakson mi nahradila píšťalka. Den co den jsem se stával známějším. Má pověst cílevědomého závodníka se rozšířila a já se stal hrdinou naší obce, ba dokonce celého kraje. I z ciziny se na mě jezdili dívat a já se náhle objevoval na plakátech jako hlavní poutač všech blízkých obcí, pod nápisem ,,automobilová hvězda“.

Chceš si přečíst další povídky? Celkem 55 jich je v této knize:

Jsi 69. čtenář tohoto článku. Díky.


Jak bude reklama vypadat?
-
Kup si reklamu navždy pod tímto článkem jen za 30 Kč
Zobrazit formulář pro nákup

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..