Povídka: Náš (m)učitel

Publikoval Kohout Pavel v

Tento příběh je zcela pravdivý a zároveň vzpomínkový na mého kantora z mladých let. Byly to zlaté časy tenkrát na střední škole. V těle kolovala horká krev a hlava plná nápadů, jak využít čas namísto učení. Navštěvoval jsem průmyslovou technickou školu a naše předměty se tudíž dělily na odborné a odporné, které se vzájemně střídaly. Často vzpomínám na jednoho učitele právě jednoho z těch odborných předmětů.

Ještě před tím než jsme se s ním setkali osobně, zaslechli jsme o něm řeči jako o ztělesnění satana a tyranovi mládeže, závislém na nikotinu. Pak přišla naše první hodina. Do třídy přišel bez rohů, vidlí i řetězů, takže s ďáblem ho spojoval jen jeho temný úsměv a ještě vydechovaný dým z úst. „Vypadáte nadějně, doufám, že mi splníte můj sen“, začal svůj monolog, při kterém nás sledoval zabijáckým pohledem jak užovka žábu, která pod uhrančivýma očima není schopna jakéhokoliv pohybu ani myšlenky. „Mým snem je maturovat v jednom dni, to znamená maximálně osm lidí.“ Pohledem nás přepočítal a popravčím stylem dodal; „Čeká nás dost práce, tak začneme.“

Po těchto slovech nám začalo peklo na zemi. Než jsme se naučili rychlopsaní a rychlokreslení, chodili jsme domů s omodralou rukou, křečovými prsty a dost často s tiky až k rameni. „Pokud nestíháte, patříte do domova důchodců“, vyžíval se na nás jak parazit a k dokonalému uspokojení stačilo pár sešitů roztrhnout kvůli špatné úpravě. „Všechno špatně, zpátky na stromy!“ Po určitém časovém období jsme již rýsovali lépe než počítač, ale to stejně nestačilo. „Takovýhle patlanice si čárejte na toaleťák, vy hrabalové!. Vy jste vrazi, Mengele byl proti vám břídil!“, komentoval naši snahu již vztekem zarudlý učitel. Na důkaz své dokonalosti nám často opakoval svůj citát; „Mám jen jednu nevýhodu a to že mám pouze samé kladné vlastnosti“, s dovětkem, „o tom by vám moje bývalá žena mohla povídat“.

Také si vybavuji své první zkoušení. Psychicky silný jak silnice jsem mu stál tváří v tvář. Na vyzvání jsem se rozpovídal na danou otázku. „Drž hubu, nebo tě zabiju!“, ocenil můj um náš milovaný učitel. A tak jsem raději ztichl, jelikož jsem se bál zda to opravdu nemyslí vážně, ale občas jsem se pokusil zabodovat. Marně. „Vyhodím tě z okna!. Zabít tě je málo!“, naznačoval mi, že se neubírám správným směrem. Mé trápení před tabulí ukončil cynickou otázkou; „Co by sis za svůj souvislý projev dal za známku?“ „Čtyřku?“, otázal jsem se nadějně. Po této odpovědi se chytl za hlavu a zíral na mě, jak kdybych mu vyvraždil celou rodinu i s křečkem. Neuspěl jsem. Můj odchod komentoval slovy; „Kde nic není, ani smrt nebere! Ale nebuď smutný, je to pořád lepší, než kdyby tě přejel parní válec.“ Také si přisuzoval Césarovu větu; „Že mě nenávidí? Nevadí. Hlavně, že se mě bojí.“

Dny utíkaly jak povodeň a onen často připomínaný den zúčtování se přibližoval. Maturita. Většina z nás dostávala zdravou lesní barvu jen při pomyšlení na našeho učitele. Zlé předtuchy se rázem vytratily, jelikož u maturity byl k nepoznání. Naše výkony komentoval slovy: „Jako když mě mažou husím sádlem“, a přitom si hladil spokojeně své břicho. Byli jsme dokonale připraveni, tudíž nikomu se nestalo, že by neuspěl. S odstupem času přiznávám, že to byl jeden z nejlepších učitelů. Donutil naučit i zapamatovat. A tak pokud jste se, pane profesore, v tomto příběhu poznal, díky za ta léta, i když by se dali označit nálepkou sado & maso.

Chceš si přečíst další povídky? Celkem 55 jich je v této knize:

Jsi 267. čtenář tohoto článku. Díky.


Jak bude reklama vypadat?
-
Kup si reklamu navždy pod tímto článkem jen za 30 Kč
Zobrazit formulář pro nákup
Kategorie: Povídky

1 komentář

Jiří · 7.10.2019 v 12:39

A casto byli nebozí studenti pro své znalosti odkazováni na adresu ulice Štítného 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..