Rozárka

Nos jí již z dálky červeně zářil a asfaltový povlak na chodníku se lehce vlnil v rytmu její chůze. V ruce přemačkávala zvadlou růži, což mě ujistilo, že se jedná o mou nastávající společnici z inzerátu. ,,Tak kam, vole?“, pravila vlídně, sotva došla a típla si cigaretu o mé rameno. ,,Já bych Vás.., milá slečno.., s dovolením.., pozval rád.., milerád pozval do divadla. Rezervoval jsem již lože“, směroval jsem schůzku kulturním směrem, jelikož jsem byl vychován, že dívky jsou křehké a romantické stvoření, tudíž jsem si myslel, že divadlo je dobrý nápad.

Když pominu, jaké jsme měli problémy u vstupu do divadelní budovy s Rozárčinou koženou bundou s řetězy, při kterých se projevila Rozárčina silná domlouvací schopnost – zejména v paži, probíhalo naše společné rande podle mých představ. Že s láskou vstupují do života i bolesti, jsem se přesvědčil, když se uvaděčka snažila domluvit mé společnici, že se zde nesmí kouřit. Má společnice se na to trochu neobratně ohnala železným řetězem přes moji hlavu. Po oné ráně jsem se probral až za několik minut, zrovna když Rozárka nabíjela do svého praku umělé zuby vedle spícího pána. Po úspěšném zamíření následovala úspěšná střela a naše úspěšné vyvedení z divadla. Ačkoliv jsme se v tuto chvíli mírně odchýlili od mé představy stráveného rande, přeci jsem byl šťasten, že se Rozárka bavila, až jí pocinkávaly náušnice na jazyku.

,,Tak sorry, vole“, omlouvala se slušně má společnice, což mi až vehnalo slzy do očí. ,,Já ti za to cálnu pivko!“ A po těchto slovech se ujala náplně našeho společného večera Rozárka. To co následovalo, jsem si nepředstavoval ani ve snech. Byl jsem vtáhnut do jakéhosi pekelného doupěte. Již u vstupu mě zarazila mohutná kouřová clona a uširvoucí hluk. ,,Co to je za zvuky?“, optal jsem se řevem své průvodkyně, nepřestávaje se prokopávat kouřem. ,,Death metal, vole. Jdem pařit, néé?!“, načež jsem byl vtáhnut do epicentra klátících se strašáků. Abych lépe zapadl do davu, snažil jsem se napodobit zfanatizované pohyby šílených nadšenců, když v tom jsem si všiml, že mi schází taneční partnerka. Prodral jsem se davem a snažil se najít mou společnici. ,,Nechceš marjánku?“, opáčilo se na mě jedno z těch podivných stvoření. ,,Ne. Já sháním Rozárku.“ Nakonec jsem Rozárku našel, zrovna ve chvíli, když oprašovala brčkem s pomocí nosu stůl od nějakého bílého smetí. Poté nejspíše omdlela. Odnesl jsem ji tedy k nám domů, z čehož omdleli i mí rodiče.

Druhý den ráno jsem vyprovodil již zotavenou partnerku a poté mi rodiče zakázali se s ní dále stýkat. Ale jak sami víte, v lásce se poroučeti nedá. Scházíme se tedy tajně na místech, která pečlivě vybírá Rozárka, kde se s rodiči každopádně nesetkáme.

Chceš si přečíst další povídky? Celkem 55 jich je v této knize:

Jsi 225. čtenář tohoto článku. Díky.


Jak bude reklama vypadat?
-
Kup si reklamu navždy pod tímto článkem jen za 30 Kč
Zobrazit formulář pro nákup

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..