Vražedkyně – 1. kapitola

zajímá vás, jak začíná příběh Vražedkyně? Přečtěte si část první kapitoly.

Vlčák cítil, že jeho pán je v ohrožení. Chtělo se mu zuřivě štěkat, ale hrdlo měl sevřené tak, že nedokázal vydat hlásku. S pocitem bezmoci běhal po uzavřeném dvoře ve tvaru písmene L ohraničující přízemní rodinný dům. Věděl, že jeho pán uvnitř trpí bolestí, ale do uzavřeného objektu se neměl jak dostat.

O možnost psychického propojení živých bytostí se vedou spory. Někdo tvrdí, že je to nemožné, někdo to označuje za paranormální jevy, jiní za telepatické schopnosti. Biolog Rupert Sheldrake dokonce sepsal teorii morfických polí, která obsahují kompletní informace o každém přírodním objektu, a která spojují členy dané sociální skupiny a poskytují jim tak komunikační kanály bez ohledu na vzdálenost mezi nimi.

Ať už je pravda jakákoliv, starší pes pánovo utrpení cítil. Bez přestání běhal podél obou přístupných stěn domu. U zdi oddělující sousední dvůr vždy vyskočil na zvýšenou desku studny a snažil se nahlédnout oknem do vnitřní místnosti. Poté se otočil a běžel zpět k hlavnímu vchodu domu doufaje, že se dveře otevřou a on doběhne za svým pánem.

Zvířecí pocit byl správný, muž uvnitř domu skutečně trpěl bolestí. Kuchyňský nůž se mu opakovaně zabodával do těla a rozřezával mu vnitřní orgány. Snaha o obranu byla zbytečná. Intenzivní údery rozstřikovaly kapky krve po stěně, dveřích otevřené ledničky i podlaze, kde se slévaly do velké rudé kaluže.

Bodavé údery ustaly až několik vteřin poté, co muž naposledy vydechl. Jeho bezvládné tělo zůstalo ležet pod oknem do dvora. Kaluž jeho krve se stále zvětšovala, až se spojila s krví druhého mrtvého těla.

Vlčáka a jeho pána oddělovala pouze obvodová stěna domu. Byli si tak blízko, přesto zcela oddělení. Pes u zdi zběsile skákal, snažíc se dostat do okna. Při jednom dopadu se pravým bokem napíchl na nízký železný plůtek ohraničující květinový záhon u zdi dvora. Zakňučel bolestí a opětovně se snažil vyskočit do okna. Dopad na zadní nohy byl natolik bolestivý, že se neudržel a spadl. A právě v okamžiku, kdy se hlavou uhodil o zvýšenou hranu studny, uvnitř domu skončil další lidský život.

Během toho, co omráčený pes ležel pod kuchyňským oknem, z domu vyběhla osoba. Sotva se vlčákovi vrátilo vědomí, přeběhl ke vchodovým dveřím domu, ale ty byly opět zavřené. Vyčerpaně se svalil na rohožku.

„Dobrý den,“ vydal ze sebe sotva slyšitelným hlasem Martin Tůma. Na jeho nevýrazný pozdrav nikdo neodpověděl, pouze dva muži se otočili a zlehka pokývli. Šestadvacetiletý strážmistr Tůma zde byl jako doprovod zkušeného podplukovníka a cítil, že pro ostatní policisty je pouhá bezvýznamná kulisa, v horším případě cizopasník na obtíž. To jeho neprůbojnému sebevědomí ještě více ubíralo, což se projevilo i na zřetelnosti pozdravu. Jako tichý introvert byl již zvyklý, že i přes svých sto devadesát centimetrů je ostatními přehlížený. Alespoň si to sám myslel.

Když jeden z přítomných policistů zvedl ruku, aby si srovnal brýle, instinktivně ji zvedl i Tůma v domnění, že jde o pozdrav. Nakonec zdvih ruky protáhl na své černé husté vlasy a přejel si upravenou pěšinku, aby zbrklý pohyb zamaskoval.

Tůma nastoupil na českobudějovickou kriminální policii před necelým rokem a po absolvování základní odborné přípravy byl začátkem léta přiřazen ke zkušenému vyšetřovateli, aby se zaučil. Neuběhl ani celý týden a společně vyjeli k případu trojnásobné vraždy v rodinném domku v Soběslavi. Již z předběžného popisu Tůma tušil, že ho čeká nepříjemná podívaná. Pokud ne celý život, tak minimálně víkend mu pokazí. Domluvenou návštěvu u rodičů s pozváním na sobotní oběd kvůli výjezdu zrušil a místo toho se nyní před místem činu uklidňoval a připravoval na prohlídku místa činu.

„Zdravíčko,“ pozdravil přítomné policisty a techniky podplukovník Petr Machala. Tento pozdrav volil často, měl rád jeho poselství i univerzálnost použití nerozlišující tykání a vykání pro ty, které osobně znal, a které viděl poprvé. Z Machaly vyzařovala autorita a sebevědomí. Oproti Tůmovi byl o hlavu menší, přesto ho prvním dojmem převýšil. Respekt násobila jeho kariéra a svůj podíl na něm měla i jeho podoba s hlavním hrdinou úspěšného kriminálního seriálu. Měl stejně vyholenou hlavu, prošedivělé strniště vousů, charismatický pohled a hluboký, lehce chraplavý hlas.

Machala byl u kriminální policie již devátým rokem a díky úspěšné kariéře a dobrým vztahům se o něm mluví jako o adeptovi na vedoucího oddělení, které se má odchodem stávajícího šéfa uvolnit. Machala sám však preferoval práci v terénu a vlastní vyšetřování než koordinaci lidí a papírování. Vedoucí funkci by za adrenalin při odhalování případů neměnil. Alespoň ne nyní.

„Můžeme?“ zeptal se Machala jednoho z policistů, který právě vycházel z domu.

„Můžete,“ souhlasil policista, pohledem sjel Machalova kolegu a dodal: „Je to hnus. Nevím, jestli by mladý neměl zůstat raději venku.“

„Možná má pravdu,“ otočil se Machala na svého parťáka, „radši tu zůstaň.“

„Ne, to je dobrý,“ odvětil Tůma. Nebylo to tím, že by se mu k mrtvým tělům chtělo, ale také nechtěl čekat venku a působit tu jako outsider, který se bojí podívat na místo činu. Stejně se tomu nemůže vyhýbat dlouhodobě a měl by si zvykat, pokud chce u kriminální policie zůstat.

„Tak snad nám tu neomdlíš,“ přátelsky se na něj Machala pousmál.

Počet minut, které Martin Tůma vydržel v místnosti s mrtvými těly, by se dal napočítat na prstech jedné ruky. Sotva překročil práh, cítil, jak se mu svírá žaludek. Ač během školy viděl několik mrtvol a naučil se pocity částečně ovládat, zde jakoby došlo k restartu dosavadních zkušeností a on se ocitl tváří mordu poprvé. Snažil si namluvit, že je to film a zhluboka dýchat. Jako první ho od dveří upoutalo ležící tělo ženy před kuchyňskou linkou. Mohlo jí být mezi čtyřiceti a padesáti lety. Měla domácí šaty a na nohou pantofle. Jelikož bylo její tělo zakryté stínem, působilo oproti druhému, ležícímu pod oknem, čerstvěji. Na mohutné tělo muže rozvaleného od ledničky podél celé kratší stěny kuchyně svítily sluneční paprsky přes okno, které ho netvořily. Muž ležel na břiše obličejem k podlaze. I krátký pohled na jeho záda Tůmu vyděsil. Horní část byla přes bílé tílko poseta bodnými ranami a na spodní části se tvořily vlivem tepla mohutné puchýře. Tělo se nafouklo, což nevydržela kůže a u pasu praskla. Mezi červenými trenýrkami a tílkem tak byl znatelný pruh slézající tkáně, který vypadal, jako by měl muž pod nátělníkem další tenké tričko.

Tůma zavřel oči a snažil se soustředit na svůj dech. Jenže pach těl v nevětrané místnosti byl tak pronikavý, že svůj žaludek uklidnit nedokázal. Pokusil se udržet ústa zavřená přiložením ruky, ale nezvládl to a pozvracel se přímo ve dveřích. S rukou před pusou se otočil a vyběhl pryč z místnosti. Proběhl vstupní chodbou domu, přes verandu ven a okolo skupiny policistů zaběhl za dům. Tam se přidržel litinové pumpy čnějící nad vyvýšenou betonovou deskou studny a pozvracel se znovu. V předklonu, s rukama zapřenýma o kolena tam zůstal ještě několik minut stát a snažil se zhluboka dýchat čerstvý vzduch. Pak vzal kbelík vedle studny, naplnil ho vodou, kterou se nejprve opláchl a pak s ní spláchl zvratky do kanálku. Žaludek měl stále neklidný, proto namísto návratu dal přednost procházce po dvoře.

„Je to tam asi hrozný, co?“ oslovil ho policista sedící před dřevěnou kůlnou ohraničující dvůr z druhé strany.

Tůma se nejprve lekl, jelikož si muže nevšiml, následně lehce přikývl.

„Mně se zvedal žaludek, jen jsem to slyšel vyprávět,“ doplnil policista s chápavým výrazem v obličeji. Při mluvení mírně pohyboval hlavou a jeho světlé vlnité vlasy mu žertovně skotačily na hlavě.

„Vy jste tam nebyl?“ zeptal se zmateně Tůma.

„Ne, já se starám o psy.“

Teprve poté si Tůma všiml spícího vlčáka u jeho nohou. Nevypadal jako cvičený policejní pes, působil staře a zanedbaně.

„Tohohle jsem musel uspat,“ pokračoval policista, když zaznamenal tápající pohled mladého kolegy.

„Proč? Čí je to pes?“

„Patří nejspíš některé z obětí. Agresivně to tu hlídal a nechtěl nás k domu pustit. Musel jsem ho uspat. Až poté jsem zjistil, že je vážně raněný. Jeho energie navzdory věku a zranění byla obdivuhodná.“

„A co s ním teď bude?“

„To se uvidí. Čekám, až kolega psovod dokončí práci uvnitř a pak ho odvezeme na vyšetření. Pak se uvidí.“

Tůma popošel blíže k muži a prohlédl si psa.

„Nechápu, proč si lidé takovéhle psy pořizují,“ pokračoval s povídáním policista.

„Tak agresivní?“ chtěl upřesnit myšlenku Tůma.

„Nikdo se nerodí agresivní. To vyplývá až z výchovy a okolností. Myslím, proč si někdo pořídí vlčáka, který potřebuje péči a takhle ho zanedbává. Chudák, je podvyživený, špinavý a nejspíš i nemocný. Pravděpodobně ho i mlátili. Pak se agresi nelze divit. A co jsem zaslechl, ta rodina měla malé mimino. To přece nejde dohromady.“

„Mimino?“ podivil se Tůma.

„To jsi neviděl? To buď rád. Jeho udušené tělíčko je v druhém pokoji.“

Jsi 307. čtenář tohoto článku. Díky.


Jak bude reklama vypadat?
-
Kup si reklamu navždy pod tímto článkem jen za 30 Kč
Zobrazit formulář pro nákup

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..