Výpomoc aneb jak motoristé přicházejí o iluze

Byla krásná letní noc. Temná oblaka dokonale kryla jasně zářící měsíc a prudký déšť burácel o střechu jak bubny na diskotéce. Vypnul jsem televizi, sundal si sluchátka, v nichž jsem poslouchal rádio, a zavřel knížku, jenž jsem četl. Dokonce i manželka mi přestala vyprávět o svých pocitech a zhasla. Byl klid. Ani ptáček nešpitl a dokonce i auto, jenž jelo kolem, bylo potichu a i ten řidič, co ho tlačil nevydal ani hlásku. Absolutní klid. Jen ta bouřka mohla narušit můj odpočinek.

Bylo zrovna půl druhé ráno, když v tom se někdo snažil rozmlátit nám dveře. ,,Hal-lo“, ozvalo se. Seběhl jsem ke dveřím s vařečkou jako obranou zbraní v ruce. ,,Halo, pomoz mi! škyt Mě doš-došla baterka. Tak škyt mě pojď roze-zoz-roztlačit! hyk“ A tak jsem vyběhl ven v pyžamu do té bouřky, abych pomohl motoristovi. Už jsem byl u jeho auta a on nikde. Teprve pak jsem zahlédl, jak se zvedal z louže a vrávoravým během mířil ke mně. Cestou ještě dvakrát spadl a pokusil se tělem porazit strom. Já mezitím prohlédl auto. Přední sklo bylo rozmlácené a chyběly oboje přední dveře. On nasedl a já vší silou začal tlačit. Ještě jsem ho upozornil, ať vypne z posledních sil svítící světla, ať šetří ten poslední zbytek baterky. ,,Já nesvítim hyk, to jsou bz- rr-brzdový světla“, dostalo se mi uklidňující odpovědi. Ač jsem nechápal, proč teď zrovna brzdí, pokračoval jsem dál v tlačení. Marně.

Rozhodl jsem se, že ho roztáhnu svým autem. Jemu jsem řekl, ať si zatím připraví lano a rozběhl se pro auto. Když jsem přijel, stál tam vrávoravě s tkaničkou v ruce. ,,Hele, lano ne.. ne..nenemám, škyt, ale naš-šel jsem tohle“ Vytáhl jsem tedy lano své a jal se roztahování. Dojeli jsme až za vesnici a stále nic. Zabrzdil jsem tedy, že zjistím bližší stav vozidla. To jsem neměl dělat. On na mé brzdění nereagoval a narazil do mého auta. ,,Hele, sorry, vo-vono je těch hyk pedálů tady na mě moc, víš?!“, omlouval se mi. Po hodině hledání závady mi radostně sdělil, že vlastně ani nemá benzín. ,,Hele, tak mě zaz- zav.. škyt hrk.. zavez do-do-domu ..“, prosil ještě o další výpomoc. Pak mi prozradil, že bydlí v té vsi co já, sto metrů ode mě. Dovezl jsem ho tedy před jeho dům. On vystoupil a šel pro klíče od garáže. Ty další hodiny čekání mě moc nebavily a navíc mě zpokutoval policista, že nemám u sebe řidičák a že tahám neosvětlený vrak. Hned poté jsem se vydal hledat toho motoristu. Našel jsem ho, jak visel přes plot a spal. Probudil jsem ho, pomohl zaparkovat auto a odjel domů se vyspat.

Druhý den jsem se probudil prochlazený s rýmou a s teplotou. Na celou tu příhodu jsem vzpomínal však s hrdostí, jelikož motoristé by si měli vždy pomáhat. Koukal jsem z okna ven a viděl, jak po silnici projelo auto a táhlo za sebou mě tak známé vozidlo. Druhý řidič dal pokyn tomu prvnímu, aby zastavil a vyběhl z auta k mému vchodu. Na zabušení jsem otevřel. Ihned ve dveřích jsem dostal ránu pěstí a naráz mě zasypal výhrůžkami, ať mu vrátím jeho čepici. Jelikož jsem žádnou čepici neměl, musel jsem mu ji proplatit. Poté nasedl do auta a nechal se táhnout zase do druhé vsi do hospody. Já si lehl a zase, jako vždy si řekl, že dnes v noci se už na něj asi vykašlu.

Chceš si přečíst další povídky? Celkem 55 jich je v této knize:

Jsi 199. čtenář tohoto článku. Díky.


Jak bude reklama vypadat?
-
Kup si reklamu navždy pod tímto článkem jen za 30 Kč
Zobrazit formulář pro nákup

Už jste četli knihu Les Bor?

Více než rok jsem psal svou první knihu. Vymýšlení příběhu, přepisování a úpravy... Byla to dřina. Zajímá Vás výsledek?


O knize Les Bor

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..