V mých vzpomínkách se drápkem zasekl jeden zážitek. Bylo to několik měsíců po revoluci, co náš svět otevřel hranice ostatnímu světu a s tím se otevřela příležitost nejen pro utíkání, pašování, tunelování, ale také cestování. Naše rodina nesměla zůstat pozadu. A tak jsme se pečlivě prohrabovali různými nabídkami cestovních kanceláří, kterých se najednou vyrojilo jak žížal po dešti. Všechny byly nejlevnější, nejspolehlivější, nejserióznější, tudíž nejnafoukanější. Nakonec naše soukromé mistrovství světa, západního světa, vyhrálo Švýcarsko. A to hned na tři dny formou poznávacího zájezdu.

Tři dny před odjezdem jsem si již začal balit věci. Tolik věcí jsem chtěl vzít s sebou za hranice. Ale popravdě řečeno, strčit do tašky dva angličáky, cínového Napoleona a pastelky, mi tolik práce nedalo. Noc před odjezdem jsem nemohl usnout, jelikož moje fantazie pracovala na plný otáčky. Myšlenky v hlavě poskakovaly jak splašení delfíni. Nakonec jsem se dočkal a my jsme vyrazili vstříc novým zážitkům. V autobuse jsem ihned zabral místo u okna, abych mohl porovnat souboj okolní krajiny s vlastní fantazií. Ještě dříve než jsme vyjeli z našeho města, jsem však nečekaně usnul.

Vzbudilo mě, až když řidič vypnul onen klepající, drsně skřehotající motor. Setřel jsem z očí prach a zaregistroval zářivě jasnou oblohu. Sluníčko bylo podobné tomu našemu v Československu, akorát zářivější. No jo, to ten kapitalismus. Umyli jsme se, natankovali něco k jídlu a vyrazili všichni sborem za tím prvním – naším průvodcem. Na náměstí byl rozchod a bylo nám zdůrazněno, abychom přesně dodrželi časový harmonogram opětného srazu. Já se držel svého táty jako lasička zajíce. Po příjemně stráveném dopoledni, jsme se dostavili přesně na místo určení, ale tam nikdo. Co dál? Nutno dodat, že v tehdejší době ještě nepatřila čeština mezi světové jazyky. Jediné, co jsme si pamatovali, že náš autobus parkuje někde poblíž řeky. Já, jelikož jsem se učil už druhým rokem německy, jsem se iniciativně chopil oslovování lidí na ulici. Jenže jedinou odpovědí na mou otázku byl nechápavý pohled, popřípadě zpětná otázka, na kterou jsem odpovídal nechápavým pohledem zase já. Tátu to moc nebavilo, a tak jsme zkusili najít cestu sami. Nakonec se to povedlo, jelikož žádná jiná stará Karosa v celém městě nebyla. Sotva jsme se vydýchali z vysilujícího běhu, přišli i ostatní členové zájezdu. Jak jsme se dozvěděli, celá skupina šla dál pohromadě a ještě změnili čas srazu. Po celou dobu jsme již nezpustili oči z průvodce, maximálně v intimních chvílích a to jen na okamžik.

Když se nás po příjezdu závistiví známí ptali, odpovídali jsme vysíleně „všude dobře doma nejlíp“.

Chceš si přečíst další povídky? Celkem 55 jich je v této knize:

Jsi 495. čtenář tohoto článku. Díky.


Jak bude reklama vypadat?
-
Kup si reklamu navždy pod tímto článkem jen za 30 Kč
Zobrazit formulář pro nákup
Categories: Povídky

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

Related Posts

Povídky

Povídka: Mrazy, mrazy, mrazíčky

Ráno jsem se probudil opět naprostou zimou. Takovéto počasí svět nepamatuje snad od dob mamutů. A ke všemu si v teplárně stávkují kvůli platům. Hrůza, ale mě nezbývá stejně nic jiného, než vstát z postele Read more…

Povídky

Povídka: Moje první jízda autobusem

Nepocházel jsem z žádné chudé rodiny. Měli jsme dům i se studnou, jedli jsme každý druhý den a myli jsme se dokonce třikrát do roka. S oblečením jsme to měli taky dobře vymyšlené. Po otci Read more…

Povídky

Povídka: Na prkna co znamenají svět

Znal jsem jednu holku. Jmenovala se Anastásie. Já ji však stále říkal Ano, jelikož mi dělalo problémy vyslovit celé její jméno. Ani nevím, čím mě tak přitahovala – možná tím protikladem. Byla totiž inteligentní. Až Read more…